Moje první PADESÁTKA
Okolo Kutné Hory 3.5. 2014 - tuhle akci jsem měla v plánu už od loňska. Náš start byl do poslední chvíle v ohrožení, protože oba psíci jsou už skoro měsíc pajdavci. Nakonec byla uschopněna alespoň Dorka.
Celý den začal trochu zmatečně. Já ráno zaspala a z postele mě vytáhl až telefonát Lucky, kterou jsem měla nabírat ve Šternově. Bleskově jsem se vypakovala a s půlhodinovým zpožděním jsme vyrazili směr Kutná Hora. V tom volá Katka, že doma zapomněla vodítka, musí se vracet a dorazí ještě později než my. Nevadí, počkáme. Až na místě Lucka zjistila, že je taky sklerotická a nechala ve svém autě postroj. Opět nevadí, koupíme nový, má tam být stánek. Zaprezentovaly jsme se, vyfasovaly mapu a zjistily, že stánek bude, ale až kolem deváté. Chvíli jsme koukaly do mapy, a za pár minut už tu byla Katka. Stánek furt nikde, tak nás Lucka poslala napřed s tím, že nás pak možná někde dožene. Byla pěkná kosa a postávání na startu nebylo nic moc, takže ač nerady, nakonec jsme s Katkou vystartovaly sólo.
Trasa vedla hlavně po lesních cestách, klikatila se kolem potůčků a rybníků a všude byla spousta kaluží a bláta. Ač jsme chvílema trošku bloudily, cesta pěkně ubíhala. Počasí bylo hodně chladné, ale naštěstí nepršelo a na takový trek to bylo rozhodně příjemnější než se potit na sluníčku. Abychom nohám trošku ulevily, místy jsme i klusaly, ale sil rychle ubývalo a posledních 10 km do cíle už mě i trošku bolelo. Lucka nás došla někde kolem 38 km a měla tím našlápnuto na amatérský traťový rekord. Do cíle už jsme šlapaly společně a výsledných 51,24 km mě hodně překvapilo. Podle propozic měla být trať 45 km a naše bloudění určitě nebylo delší než jeden kilometr. Nikdy bych neřekla, že takovou štreku fakt ujdu a nebyla to zas taková krize, jak jsem čekala. Velkou zásluhu na tom mají moje botky. Po delším rozmýšlení jsem zvolila obyčejné tenisky na běhání a dobře jsem udělala. Sice byly za chvíli durch, ale jsou krásně lehoučké a měkoučké a nezanechaly na mých nožkách jediný puchýř. V cíli jsem si dala v teple u kamen výborný vývar a teprve po tom, co jsem si sedla, na mě padla totální únava. Ten pocit, že jsem to zvládla, je ale nepopsatelný. O Dorce se nemusím ani zmiňovat, ta to dala levou zadní. Doma samozřejmě zapadla rovnou do pelechu, ale hned ráno byla ready a ještě na konci treku měla dost sil k okusování nohavic a honění veverek. Velké překvapení se událo při vyhlašování. Skončili jsme totiž s Katkou na úžasném 5. a 6. místě z 19 a Lucce utekla bronzová medaile jen o 10 min, jóó neměla se s náma těch posledních 12km zdržovat.
Alfíček byl chudáček celý den doma. Kulhání už je dávno pryč, ale prst má pořád nateklý a tak ho radši trochu šetřím. Naše veterinářka si s tím už neví rady. Čeká nás tedy vyšetření na klinice v Praze.
Fotky: Lukaš Lapčík
